Geologie
Jizerskohorské bučiny jsou lokalita s velmi bohatou geomorfologii s vysokou koncentrací skalních útvarů, zejména ve vrcholových partiích pohoří. Jsou zde hluboké svahy a soutěsky, skalní stěny, převisy, hřiby, osamocené věže, hřebeny, plotny, pukliny i suťová pole v různém stádiu zvětrávání. Skalní podloží vytvořilo potoky s peřejemi a vodopády v hlubokých údolích. Vzhledem ke geomorfologickým podmínkám je terén v některých částech prostupný jen s velkými obtížemi. Geologické zajímavosti je však možné pozorovat i z turistických cest, na skalních vyhlídkách, v místech mimo jádrové území Národní přírodní rezervace.
Krkonošsko-jizerský masiv tvoří podloží národní přírodní rezervace s výjimkou malé části v okolí chaty Hubertky, která je na podloží svoru a ortoruly. Obě části náleží do lugické oblasti Českého masivu. Národní přírodní rezervace se nachází na severním okraji západní části plutonu a jeho mocnost je okolo 4–5 km.[17]
Před asi 325 mil. let, během sudetské fáze hercynského vrásnění, vystoupilo žulové magma z hlubin. V oblasti se vyskytují dva typy žulových hornin a to z větší části výrazně porfyrická středně zrnitá žula až granodiorit, která obsahuje až 10 cm velké vyrostlice ortoklasu. Druhým typem je známá „liberecká“ žula, která je hrubozrnná, porfyrická a obsahuje červené ortoklasy a těžila se např. v lomu na Oldřichovském sedle.[17]
Morfologii krajiny ovlivnilo chladnutí žulového tělesa, kterým se vytvořila síť trhlin v SZ – JV a SV – JZ směru. Některé trhliny byly posléze vyplněny lamprofyry či aplity. V 16. – 17. století se zde těžil hematit.[17]Dolování v Jizerskohorských bučinách připomínají už jen nenápadné stopy po těžbě, například malá halda u Rudné jámy v údolí Velkého Štolpichu (pod Krásnou Máří).
Ke zdvihu bloku Jizerských hor došlo během saxonské tektoniky asi před 23 mil. let (přelom starších a mladších třetihor). Během halštrovské a sálské doby ledové pronikl kontinentální ledovec až na území Jizerských hor. V tzv. periglaciálním klimatu vznikly některé útvary jako kary, nivační kary atd.[18]
Skalní města, věže či hradby vznikaly v důsledku zvětrávání již od konce třetihor. Destrukcí těchto útvarů (odlučnost desková, lavicovitá či kvádrovitá) vznikly sutě. Dalšími útvary vzniklými zvětráváním jsou viklany, hřiby či skalní mísy (u Šolcova rybníka a nad Farskou loukou lze najít skalní mísy na převrácených balvanech). Vývoj těchto útvarů spadá většinou do holocénu a náleží kombinovanému zvětrávání.[19]
Zdejší půdy jsou lehké, s poměrně vysokým obsahem nekvalitního humusu a nízkým obsahem jílových částic. Vzhledem k půdotvornému substrátu mají silně kyselé pH (pod 4,5). Vzhledem k velké členitosti terénu území je hloubka profilu velmi proměnlivá a půdy obecně snadno podléhají erozi a jsou citlivé např. na změnu kultury či nevhodné budování cest. Stupněm vyluhování jsou rozdílné tři zde se vyskytující půdní typy a to hnědá půda horská, hnědá půda podzolová a humusoželezitý podzol.[20]
Geologickou zajímavostí je vápenec, který se vyskytuje na okraji Jizerskohorských bučin, v Raspenavě. Několik lomů, dnes již zalesněných, a jeskyní tvoří v převážně žulových Jizerských horách geologicky výjimečnou lokalitu, dodnes zajímavou pro odborníky. Vápenný vrch je vyhlášen za přírodní rezervaci a vstup do lomů i jeskyní se kvůli nízké stabilitě horniny nedoporučuje.
Zdroj: Wikipedia / Foto Tomáš Exner
