Historie
Jizerskohorské bučiny tvořily po staletí neprostupnou hradbu severu Čech. Oblast nebyla vhodná k zemědělství, a tak až od 14. století začali krajinou údolími Smědé, Jeřice či Olešky pronikat osadníci, hlavně Němci. V kraji vznikaly obchodní i lesní cesty – od starých obchodních stezek přes poutní a lesnické cesty až po exkurzní cesty pro lesníky.
Les poskytoval dřevo pro sklárny, hamry i papírny. Těžba dřeva byla těžká a nebezpečná, svážení kmenů v zimě na saních připomínají pomníčky dřevorubců (např. Maiwaldova smrt na Štolpišské cestě). Vodní toky poháněly pily, truhlárny a později i elektrárny, zejména v Bílém Potoce, Hejnicích či Oldřichově v Hájích. Významnou roli měla až do 60. let 20. století výroba papíru ve Ferdinandově. Ze dřeva se vyráběly předměty denní potřeby i upomínkové suvenýry z proslulého poutního místa v Hejnicích. Síla vody poháněla také porcelánky, například Endlerovu a Kratzerovu v Hejnicích. Na tradici zdobení porcelánu dokonce na konci 19. století navázala místní umělecká škola.
Les nesloužil jen k těžbě dřeva: pásl se zde dobytek, pálilo dřevěné uhlí pro hamry a sklárny. Sbíraly se houby, jahody a borůvky. Výsadou šlechty a přísně regulován byl lov zvěře. Pytláctví ale patřilo k běžným jevům, jak svědčí řada křížků pytláků i lesníků (např. Krop-Seffův kříž, Weberův kříž u Nové poutní cesty). Od 19. století byly zakládány obory: v Jizerských horách je nechal vybudovat hrabě Eduard Clam-Gallas. Oplocení o délce 42 km a tisících žulových sloupků je v lesích patrné dodnes. Po roce 1918 byly obory zestátněny a postupně zanikly. Jejich mapování a částečná obnova směřuje k zápisu na seznam kulturních památek.
O historii 20. století dodnes promlouvá opevnění – řady„řopíků“, malých pevnůstek linie obrany z roku 1937. Po mnichovské dohodě zůstaly opuštěné.
Dnes jsou Jizerskohorské bučiny nejen přírodním, ale i kulturním dědictvím, v němž stopy hospodaření, průmyslu i válek vyprávějí příběh krajiny a lidí, kteří v ní žijí.
